Z POVĚSTÍ JUNDROVSKÝCH
Ze starých kronik Jundrovských.
Před léty dávnými na řece veliké zvané Svratka, která žírným údolím Jundrovským líně se vine, schylovalo se, k velké nelibosti domorodých kmenů odedávna kol řeky sídlících, k událostem, jež tento kraj, dosud tichý a poklidný, navždy a zcela změnit měly. Za dunění bubnů a posupného hulákání se z mlh močálů do ticha řeky, dosud rušeného jen svištěním prutů, tichými kletbami rybářů vymotávajících splávky z větví a rázovitými poznámkami lidu zemědělského o letošní bohaté úrodě mšic a mandelinek, vynořila tlupa doposud neznámých, divoce vyhlížejících mužů a žen věku různého a tvarů rozličných. Sedíce ve dvouřadu na obludě „dračí loď“ zvané, řítili se semnotamno řekou nahoru a dolů, zanechávajíce za sebou spoušť v podobě přetrhaných vlasců a převrácených konví, ohrožujíce životy domácích mazlíčků, do té doby bezpečně ve vodách velké řeky poklidně „čubičku“ plovoucích.
V čele jejich tlumu pak na místě vyvýšeném sedíc, nad jiné pak hlasitě hulákajíc, děvče vzezření divokého, s vlasy kol hlavy poletujícími, palicí z dřeva sukovitého do bubnu potaženého koží zabitého zvířete, jako smyslů zbavené bušilo a slovy nehledanými a jadrnými zbytek tlupy k vyšší rychlosti popohánělo. Ostatní pak, od jinochů a dívek sotva ochmýřených, přes muže a ženy věku zralého, po čiperné kmety bělovlasé, holemi tvaru podivného, na jednom konci placatého, do vody zběsile hrabali, vzájemně se přitom divokými hrdelními skřeky povzbuzujíce.
A na březích řeky se i pamětníci věkovití, s vousem bílým, zády hexenšusem ohnutými a místy mechem obrostlými, hlavami kroutě, shodli na tom, že nic podobného ani oni, ani dědové a báby jejich dosud neviděli a vysoko v údivu své uzlovité paže (často v pěst zaťaté) pozvedli. Poslušny úradku rady starších, shromažďovaly se kmeny jundrovské na březích řeky a v jazyce prastarém pak hold těm, kdož na draka se vsednout neobávali slovy „adoři tiužjsou tadyzas“ ( v překladu: „vítejte nám hrdinové“) hlasitě vzdávali.
Dále pak legendy praví, že jak čas plynul, různice a neshody zavládly mezi lidem dračím jundrovským a tehdy z šera dávnověku povstal bohatýr známý mezi kmeny jako „Oťas Veliký“. Vztáhl on své ruce k nebi a pronesl, v dnes již neznámém jazyce něco, co podle pamětníků znělo jako „nessnažtesseměnassratvyposserovee“ (bohaté sykavky ve větě tehdy prý svědčily o velké nelibosti a vzrušení bohatýra). I řekli si mnozí: „Hle toť ten, co nás k vítězství nad kmeny jinými vésti může! “, vzývali a velebili ho velice a tak, podle pověsti, vznikl kmen dračí zvaný „Draci brněnští“, který mnohých vavřínů pro sebe dobyl, pověst velkou si pak mezi ostatním lidem dračím získal.
Tolik legendy.
Zprávy již ověřené a střízlivé pak praví, že Brněnští draci (všimněte si, jak léta změnila pořadí slov) postupně rostli a z 12 místa GP ČR v roce 2010 se probojovali až k titulu Mistrů Moravy v GP v roce 2013 a ve stejném roce i k 5 místu v GP ČR. Posádku, která je stále velmi různorodá jak věkově, tak hmotnostně (což některé konkurenční posádky z počátku lehce přezíravě, posléze pak nevěřícně a s rostoucím údivem komentovaly slovy: „tak to zase vyhráli ti staří a tlustí“) spojuje nad jiné skvělý týmový duch, ochota se bez kecání podřídit příkazům kapitána Oťase a snaha odevzdat ze sebe vše pro úspěch týmu.